zpět na titulku
Historie Seriál Postavy Herci Galerie Z MASHe Ankety
   
 
  - Sentiment se nevyplácí 

Týden 29/1996
Rozhovor s Alanem Aldou / Zdeněk Procházka
Kdo by nechtěl procházet životem jako chirurg Hawkeye Pierce ze seriálu M.A.S.H.: s nadhledem, s laskavostí, hýřit brilantními bonmoty a řešit životní problémy jiskřivým vtipem? Představiteli Pierce, americkému herci Alanu Aldovi, je vlastní především ona laskavost. Nemyslí si, že každý problém lze řešit vtipem, nicméně soudí, že absence humoru může velké problémy způsobit.

V sedmdesátých letech se na vrcholu neoficiálního žebříčku popularity TVQ (televizní koeficient, do něhož nahlížejí producenti při výběru herců) objevilo nové jméno - Alan Alda. Ještě patnáct let předtím - ač z herecké rodiny - se k divadlu a filmu propracovával velmi těžce: pracoval jako taxikář, domovník, klaun a dokonce i jako placený pacient, který se za 25 dolarů nechával zhypnotizovat pro výzkum na psychiatrické klinice. V průběhu 11 let (1972 - 1983), kdy se natáčel M.A.S.H., byl jedenadvacetkrát nominován na cenu Akademie televizních umění a věd Emmy. Zlatou sošku získal pětkrát a stal se prvním, kdo ji získal zároveň jako herec, scénárista a režisér. Dvakrát získal cenu pro scénáristy, třikrát pro režiséry, obdržel šest Zlatých glóbů, ocenění jako nejoblíbenější komediální herec a desítky dalších prestižních cen. Dnes patří k absolutní špičce amerických herců, a ač je jeho tvůrčí záběr nesmírně široký a je mu už šedesát let, pro většinu diváků stále zůstává především mladým kapitánem Benjaminem Franklinem Piercem - "Hawkeyem" z Korejské války.
Herci, kteří přijeli do Prahy před vámi, se jako vy snažili vzdát hold publiku a říct několik slov česky. Ale asi nikdo se tím nestal tak populární jako vy. Pokaždé se učíte jazyk země, do které jedete?
Učit se jazyky je pro mě koníčkem. Byl jsem čtyřikrát v Číně a snažil jsem se učit čínsky, a to je velmi těžké. Když jsem tam byl naposledy, dělal jsem interview s někým, kdo neuměl anglicky, celých deset nebo patnáct minut jsme byli sami a přitom jsem zjistil, že jsem schopen si s ním povídat - asi pět minut jsme se bavili o vnoučatech. Opravdu jsem žasl, že jsem byl schopen se s ním bavit čínsky. V češtině jsem ale probral jen šest lekcí, takže toho opravdu moc neumím a jsem překvapen, že jsem schopen vůbec něco říct.

Jak na vás čeština působí jako jazyk?
Velice zajímavě a velice složitě. Já se rád učím výslovnost. Protože jsem herec a umím imitovat, snažím se proniknout do zvuku jazyka. Každý jazyk je vlastně umístěn v hrdle, v ústech a v hlavě, každý jiným způsobem, proto mě baví zjišťovat, kde v hlase to je. Když jsem byl v Číně, měl jsem tam v čínštině takový menší proslov. Někdo se naklonil k mé ženě a řekl jí: "Má přízvuk jako tibetský mnich." V Karlových Varech mi někdo řekl, že mám v češtině trochu polský přízvuk. Možná že je lepší mluvit česky s polským přízvukem a čínsky s tibetským přízvukem než česky s tibetským přízvukem a čínsky s polským přízvukem.

Proslul jste zejména větou "Pojďte na jedno pivo". Šli jste?
Strašně mi chutnalo. ("Mám rád vaše pivo," dodává česky.) Snažil jsem se sehnat Gambrinus, ale nepodařilo se mi to. Říkala mi moje učitelka, že podle ní to je nejlepší české pivo. Dneska jsme taky měli výborné pivo, Dagerast...

Radegast?
Vidíte, písmenka tam máte všechna, ale ve špatném pořadí.

Viděl jste nějakou epizodu M.A.S.H. v češtině?
Ne. Každý večer se tady musím zúčastňovat oficiálních událostí, takže jsem neměl možnost. Dnes večer jsem se chtěl dívat, jenomže jdeme zase na koncert - ale na ten asi půjdu radši.

Je pro mne překvapující vás poslouchat, vaší osobu spojuje český dabing M.A.S.H. s jiným hlasem.
Jaký je to hlas?

Docela příjemný, ale ne tak hluboký jako máte vy.
Přivezl jsem si z Karlových Varů zánět hrtanu. Zítra jedu do Jižní Afriky, kde budu dělat interview s vědci pro americkou TV show. Bude to obtížné, protože nemohu mluvit. Možná že budu muset zajít k jihoafrickému krčnímu šamanovi.

Jedenáct let jste natáčel seriál M.A.S.H. a dalších třináct musíte odpovídat na otázky o něm. Neunavuje vás to už?
Ani ne, byla to jedinečná životní zkušenost a byl jsem skutečně hrdý na to, co jsme udělali.

Jak se vypořádáváte s tím, že kamkoliv přijdete, přece jenom ve vás většina lidí vidí spíše brilantně vtipného kapitána Pierce než Alana Aldu, herce, producenta, scénáristu a režiséra mnoha dalších filmů?
Máte pravdu, je to někdy obtížné. Asi v takových chvílích improvizuji. každá situace je jiná a já reaguji zbůsobem, který se mi právě zdá nejlepší. Je těžké na to mít nějakou taktiku, protože s tou na všechny situace nevystačíte.

Cítíte nostalgii po M.A.S.H.?
Ne, už jsem chtěl tenkrát začít pracovat na dalších věcech. Byl jsem na to samozřejmě hrdý, vždyť to změnilo můj život, ale teď se zajímám o to, co je přede mnou, nikoliv o to, co mám za sebou.
I když si vzpomínám na chvíle, kdy jsem se právě při práci na M.A.S.H. v určitých věcech zlepšil a kdy jsem jako herec, jako režisér i jako scénárista překonal určité překážky a některé věci jsem se naučil dělat lépe. Ale já na tyhle milníky nemyslím, já myslím na ty, které mám před sebou, na to, které věci chci a musím dělat lépe v budoucnu.

Pierce a vrchní sestra Margaret Houlihanová jako jediní prošli celým seriálem. Neměl jste nikdy chuť vystoupit z něj dřív?
Ne, při M.A.S.H. jsem mohl dělat i jiné věci. Psal jsem, režíroval jsem filmy, hrál jsem ve filmech jiných režisérů. Jediný důvod, proč jsem chtěl přestat s M.A.S.H., byl, že jsem se domníval, že jsme právě na vrcholu a že bychom už jen klesali níž. nemyslím tím popularitu, ale tvůrčí schopnost, originalitu, a chtěl jsem přestat, dokud jsme byli ještě svěží - i když někteří z nás možná už ani moc svěží nebyli.

Pro mnoho lidí bylo jistě šokující, že jste přestali se seriálem ve chvíli, kdy měl tak velký ohlas a nejvyšší sledovanost.
Ale my jsme hráli postavy, které prožily časový úsek pouze dva a půl roku, protože ta válka netrvala déle. A už když jsme začínali, byli jsme starší než ti lékaři, které jsme představovali. Těm bylo mezi 20 - 30, nám bylo - když jsme začínali - něco mezi 30 - 40, a když jsme končili, bylo nám už přes čtyřicet. Kdybychom tam byli zůstali dalších 10 let, byli bychom směšní. Viděli byste lidi, jak během dvou a půl let zestárli o 20 let. Vím, že válka je peklo, ale zase ne takové, abyste během dvou let mohli zestárnout o dvacet. Mohli jsme ovšem pokračovat;kdybych byl chtěl, mohl jsem tam možná vydržet až dodnes, ale nemělo by to už stejnou kvalitu, naše doba by stejně minula. Když nastane čas dělat něco jiného, neměli byste váhat.

Jakým způsobem jste chtěl ovlivnit tvář seriálu, když jste do M.A.S.H. vstoupil jako režisér a scénárista?
Jenom v některých epizodách. Můj podíl snad spočíval v tom, že vždy, když jsem psal, snažil jsem se najít na postavě něco, co jsme o ní předtím nevěděli, nějaký aspekt její povahy, který dosud nebyl odhalen. Snažil jsem se té postavě dodat určitý rozměr nebo plastičnost, tak aby později bylo více materiálu, z kterého by se dalo čerpat, a abychom tu postavu viděli plastičtěji, jako skutečnou lidskou lidskou osobnost a nikoliv jen jako papírovou figurku ve skeči. Potíž americké televize spočívá v tom, že v ní většinou nejde o skutečnou dramatickou tvorbu, ale o psaní skečů. A já jsem se proto i při hraní i při režírování snažil o spontánnost, aby to vypadalo, že lidé spolu opravdu mluví a že nečtou jen scénář. A také jsem jako autor i jako režisér hledal způsob, jak vyprávět příběh jinak než dosud. Takovým extrémním příkladem byl díl, který byl jen o snech postav, a působil proto dost neskutečně. byly to sny o touze a o bolesti a o jejich přání nebýt ve válce. Pořád jsem hledal nové způsoby, jak příběh vyprávět.

Jak jste pracovali? Vzali jste skutečný či vymyšlený příběh a "obalili jej ideou", nebo si řekli: Ten díl má mít tu a tu ideu a hledali k němu příběh? Ptám se proto, že některé díly seriálu mi připadají nevěrohodné, tezovité - oproti většině živých.
V hlavě mám seznam těch nevěrohodných epizod, které opravdu nesnáším. Nebyl jsem ovšem jejich autorem, určitě bych na něco takového neaspiroval, protože jsem chtěl, aby ten program působil přesvědčivě a aby odrážel skutečné prožitky lidí, kteří tam žili. Byl jsem velice rád, že producenti vedli interview po telefonu s desítkami a desítkami lékařů a sester, kteří to skutečně prožili, a dozvěděli se od nich spousty příběhů, nebo spíš útržků příběhů, drobných anekdot. My jsme někdy ty stránky procházeli a všimli si třeba jediné věty, která nám dala nápad, myšlenku, a tu jsme pak mohli rozvinout do úplného příběhu. Já jsem se dost často zamýšlel nad okolnostmi. Byla tam velká zima, měli nedostatek jídla, pršelo a měli příliš mnoho pacientů a příliš málo času, zásobování nefungovalo. Myslel jsem na všechny tyto podmínky a snažil jsem se představit si, jaký asi musel být život v těchto podmínkách, a tak mě napadali příběhy. Nemyslím si ale, že bych vůbec někdy začínal s nějakou didaktickou myšlenkou, kterou bych chtěl sdělit. Didaktické příběhy nemám rád.

Museli jste se vypořádávat s cenzurou?
Ne, žádný nátlak v tomto smyslu na nás vyvíjen nebyl. Naopak, utahovat si z armády, to má v USA velmi dlouhou tradici. Možná spíš než z armády si utahují branci z důstojníků. Celá řada slavných komiků baví vojáky právě tímto způsobem. Tyhle vojenské komedie, které si nedělají legraci z armády, ale z autorit, z byrokracie, z nabubřelosti, mají dlouhou tradici. To tedy nebyl problém, ale problém nastal, když jsme ukazovali smrt. V tom byl vlastně celý smysl toho, co jsme dělali - ukázat, pod jakým tlakem byly všechny postavy právě kvůli té smrti všude okolo. Televizní společnost přitom nechtěla, abychom ukazovali i umírající lidi. Nechtěla ani, abychom ukazovali krev a operační sál. Byla by spokojena, kdybychom udělali jen hloupý seriál u kterého by se lidé jen bavili. Kdyby to mělo ale takhle vypadat, já bych to nedělal. Ještě večer před tím, než jsme začali točit, jsem řekl producentům: Doufám, že se od nás neočekává, že uděláme pěkně sterilně naaranžovaný seriál, protože v takovém případě bych to dělat nechtěl. Ale ujistili mě, že to takhle nechtějí. Od samého začátku jsme se všichni snažili ukázat temnotu i světlo, obojí najednou, myslím si, že tam, kde se nám to podařilo, jsme odvedli dobrou práci.

Vládě ale nemohl být seriál milý, objektivně podporoval protiválečné hnutí v USA.
Ne, můžu vám říci, že jediný důvod, proč vláda zasahuje do umění, alespoň pokud já vím, se netýká důležitých věcí, ale věcí naprosto bezvýznamných. Vláda už dlouho zasahuje do filmařského nebo televizního umění ve chvíli, kdy se začne mluvit o sexu. Vládu byste třeba mohli svrhnout, aniž by proti tomu zasáhla, ale jakmile začnete mluvit o sexu, naštve ji to. Ale cokoliv, co rušivě zasahuje komerční životaschopnost projektu, velmi rozčiluje společnosti, které řídí vysílání. A právě proto jim vadila smrt, protože si mysleli, že smrt diváky odradí. Nebyl to tedy žádný ideologický problém, oni jenom chtěli, aby se na to dívaly masy lidí, a mysleli si, že se diváci nebudou bavit, když budeme ukazovat umírající lidi. Oni měli také cenzory, kteří byli na své místo dosazeni po jakési dohodě s vládou, protože vládě zákon zakazuje zasahovat do uměleckého procesu, do svobody slova. Když něco píšete, uplatňujete tím své právo na svobodu projevu, které je určeno v prvním dodatku naší ústavy. Ale jelikož vládu tak rozčilují jakékoliv zmínky o sexu a jelikož nám vláda nemůže přímo nařídit, co máme a co nemáme říkat, vyvíjí nátlak na lidi v tomto průmyslu, aby do něj nasadili vlastní cenzory, a lidé se pak sami hlídají, což je skutečná šaráda. To se mně ovšem nelíbí. Proto jsme hledali zbůsob, jak to obejít a jak se jim vysmát. Řeknu vám, jak je to absurdní a jsme to obešli a vyzráli na ně. V jedné z našich prvních epizod řekla jedna z postav, myslím, že to byl Radar, že je panic. Oni ale nechtěli dovolit to slovo panic, bylo to neuvěřitelné. Týden na to v epizodě vystupovala jedna postava, člověk, který byl zraněn, a já jsem se ho zeptal: "Odkud jste?" A on řekl: "Z Panenských ostrovů." Ne, nevystřihli to, a tak se nám podařilo tam to slovo dostat. Zajímavé bylo, že čím oblíbenější jsme byli, tím víc jsme si v řeči mohli dovolit. Ze začátku jsme nemohli říct ani sakra nebo do háje, ale později - když třeba někdo týral ve filmu ženu - jsem vyslovil slovo "hajzle" a všichni říkali: "Tohle samozřejmě nemůžeme použít." Na to jsem odpovídal: "To ne, nebudeme přece sami sebe cenzurovat, jestli chtějí, ať nás zcenzurují sami." Když sami sobě děláte cenzory, stávají se z vás kolaboranti, což je horší, než když cenzuru dělá cenzor. Zajímavé na tom je, že na rozdíl od vaší země, kde jste určitě měli dlouhou dobu zavedenou státní cenzuru, ideologickou a politickou, my se musíme potýkat s cenzurou, která se opírá především o zištné zájmy, nikoliv o ideologii či politiku, ale pořád jde o cenzuru. Víte, svoboda a volnost a ekonomická vitalita nemusí nutně vést k absenci cenzury, někdy naopak vede ke stejné míře cenzury, jakou jste měli za jiného režimu, jen důvody jsou jiné.

Naši herci a režiséři by v uplynulých čtyřiceti letech asi raději řešili takovéto problémy.
Já tím chci říct, že zatímco vy jste snili o svobodě, my jsme bojovali proti cenzuře.

Je pravda, že jste nechtěl přijmout roli Pierce?
Já jsem si nebyl jist, jestli se chci uvázat k televiznímu seriálu, který se měl točit v Kalifornii, když jsem žil v New Yersey, 3000 mil daleko. A nechtěl jsem taky stěhovat děti z míst, kde vyrůstaly. Ale poslali mi scénář, který se mi velice líbil, byl to vůbec nejlepší televizní scénář, jaký jsem kdy viděl. Řekl jsem své ženě, že se mi to skutečně líbí a že bych to rád dělal, ale že nevidím žádnou možnost, a ona mi na to řekla, když si myslíš, že je to dobré, tak proč se tam nejedeme podívat. Já jsem jí na to řekl, vždyť ani nevím, jak dlouho to může trvat, může se to protáhnout třeba i na rok nebo dva. Ani mne nenapadlo, že se to protáhne na jedenáct a půl roku. Ona na to řekla, třeba něco vymyslíme, a vymysleli jsme. Každý víkend několik měsíců do roka jsem lítal do New Yersey, abych se svou rodinou strávil aspoň jeden den. A pokaždé, když jsem měl dva dny volna, lítal jsem domů. Takhle jsme to vymysleli. neobával jsem se tedy role, ale byly to časové důvody.

Údajně jste podepsal smlouvu dva dny před natáčením.
Vlastně jsem dal svůj souhlas až večer před začátkem zkoušek. Dělal jsem předtím na filmu v Utahu, ve vězení, a jakmile jsem se odtamtud dostal, odjel jsem do Kalifornie. To bylo poprvé, co jsem měl možnost o tom s producenty mluvit. uvili jsme až dlouho do noci a tenkrát jsem jim řekl, že na tom budu dělat jedině tehdy, když budeme moci ukázat válku v její ošklivosti, když ji nebudeme přikrašlovat a když ukážeme utrpení, které válku doprovází. To jsme ovšem neukázali, uvědomuji si, že jsme to neukázali stejným způsobem, jakoby to ukázal dokumentární snímek z války, ale přesto jsme z toho utrpení ukázali mnohem více, než jste když mohli vidět v nějaké televizní komedii nebo ve většině televizních dramat. Předtím už bylo natočeno několik pořadů, které ukazovaly lidi ve válce, u námořnictva nebo v armádě, ale ty byly úplně pitomé, protože vůbec nesouvisely skutečným životem. Tím jsem rozhodně trávit čas nechtěl. Ani sledováním takových pořadů, natož pak hraní v nich. To je tedy ten příběh, na který jste se mě ptal.

Nezatoužil jste někdy stát se lékařem?
Ne, proboha, to ne. Strkat ruce někomu do těla? Děláte si legraci? Já bych se na ránu nikdy nepodíval, bál bych se na ni podívat, bál bych se, že omdlím. V rámci mého pořadu o vědcích jsem před několika měsíci zažil operaci mozku. Operované ženě odřízli kus lebky, ležela tam s odkrytým mozkem, a zatímco ji doktoři odstraňovali nádor, já jsem s ní mluvil, protože byla při plném vědomí. Dotýkali se jejího mozku a ptali se jí, kde to cítíte, a ona řekla, cítím to v noze, nebo se jí začala škubat ruka. Tím způsobem věděli, kde v mozku jsou, a věděli, jak postupovat, aby jí nevyřízli kus mozku, který potřebovala. Viděl jsem tedy jednu odpornou operaci, ale při natáčení M.A.S.H. jsem nic takového nezažil. A jediný důvod, proč jsem se musel na tu operaci dívat, byl ten, že jsem s tou ženou dělal při operaci interview, jinak bych to taky neviděl.

Přerostly vaše pracovní vztahy z M.A.S.H. v přátelství, stýkáte se s někým? Která postava se vám líbila nejvíc?
Ano, s některými z herců se vídám často a občas se sejdeme všichni. Máme mezi sebou velice přátelské vztahy. Strávili jsme spolu více času než se svými rodinami. Pokud jde o postavy, je obtížné oddělit postavy od herců, protože se domnívám, že každý z herců vnesl do své postavy něco zvláštního. Jednou z těch nejobtížnějších postav byl Frank Burns, protože byl pojat velice ploše - on byl přesně tou postavou, kterou jsme se snažili při psaní vykreslit do větší hloubky. Totéž platilo o postavě Klingera, který se oblékal do dámských šatů, protože ten byl pojat jen jako vedlejší gag. Bylo tudíž zajímavé snažit se o něm dovědět víc a udělat z něj reálnějšího člověka. Myslím, že postava Radara byla velice zajímavá, a to především díky hercově přínosu. Přinesl té postavě tolik, že i když jste o té postavě mnoho nevěděli, věřili jste, že to je skutečný člověk. Snad nejzajímavější věc na postavách byl způsob, jak je herci pojali a jak na sebe vzájemně působili, aby ve své postavy věřili. Nešlo ani tak o to, že by některé z postav byly vynikajícím příkladem dramatické tvorby, ale šlo o to, aby každá z těch postav žila, aby se k ní všechny ostatní postavy chovaly jako k jedinečné osobě. Díky práci celého souboru stálo za to sledovat jednotlivé postavy. Bylo to skutečné úsilí celé skupiny, které se vyplatilo v mnoha různých směrech.

Co jste pohřbili do země po natáčení, je to tam ještě?
Já si nevzpomínám, vím ale, že jsem nemohl pohřbít věci, na kterých mi nejvíc záleželo. Měl jsem například ty dva přívěsky a pár bot, které jsem nosil každý den. Celých jedenáct let jsem nosil stejné boty a stejné přívěsky. Pamatuji si jména na těch přívěscích, která patřila dvěma skutečným vojákům, na každém přívěsku bylo jiné jméno. Já jsem si to vykládal tak, že ti vojáci byli mrtví, protože normálně měl každý dva přívěsky, a pokud byste umřeli, u vaší mrtvoly by zůstal pouze jeden. Ta jména si ještě dnes pamatuji. Tyhle věci jsem si nechal i po ukončení seriálu, ale zapomněl jsem, co jsem dal do té krabice, kterou jsme pohřbili. Každý tam něco vložil, kněz myslím růženec, a každý další něco, co souviselo s jeho postavou. Nechali jsme tam také zprávu pro případného nálezce, že doufáme, že s tím udělá něco zajímavého, a napsali jsme tam také něco o sobě. Šest měsíců na to ateliéry prodaly kus svých pozemků, kde se měl stavět hotel. když se tam kopali základy, jeden ze stavebních dělníků tu krabici našel, zavolal mi a řekl, našel jsem vaši krabici, co s ní mám dělat? Já mu na to řekl, je vaše, dělejte si s ní, co chcete, a on řekl, já ale opravdu nevím, co s ní. Všichni jsme měli tenhle sentimentální nápad, že to někdy někdo najde a že to pro něj bude mít velký význam, ale pro toho člověka to neznamenalo absolutně nic. Z toho vidíte, že se nevyplácí být sentimentální.

Lokalita, kde se natáčel M.A.S.H. se stala poutním místem. Vzal jste tam někdy své děti?
To je pravda, děti jsem tam ale nevzal. Víte, když jste v ohnisku dění, neuvědomujete si to vzrušení, které cítí ostatní, pro vás je to každodenní práce. Pro moje děti to byla prostě jenom práce, kterou jsem dělal, a vidět to místo, kde jsme natáčeli, by pro ně nic neznamenalo. Oni ale samozřejmě bývali na natáčení, kamarádili se s herci, společně jsme se bavili, ale nemyslím si, že by je zajímalo se tam znovu podívat.

Co dělají vaše dcery?
Dvě z nich se chtěly stát herečkami a na škole byly opravdu velice dobré. Obě hráli ve filmu Four Season (Čtyři roční období), k němuž jsem napsal scénář a který jsem režíroval. Běžel u vás?

Myslím, že ne.
Tenhle film mám moc rád. Dcery hrály i v dalších filmech. Z jedné se nakonec stala režisérka, i když na režírování teď moc času nemá, protože má sama dvě děti. Možná že za pár let se začne věnovat své profesi. Moje další dcera učí hluché děti a je mnohem spokojenější, než byla jako herečka. Třetí dcera je psycholožka. Má dva syny.

Co považujete za nejdůležitější předat svým dětem?
Myslím si, že z toho, co u nás viděli, co mohly pozorovat u mojí ženy a u mě, o čem jsme ani nehovořili, že z toho si odnesli určitý pocit radosti ze společenství rodiny, ve které se muž se žnou milují a jeden druhého si váží, a taky radost z domova, který je plný smíchu a plný jídla. Strašně rády zvaly kamarády na jídlo a vždycky, když se naše rodina sešla, bylo u nás veselo. To myslím, že do sebe vstřebaly, a kromě toho také lásku k dětem, protože každý v naší rodině má velice rád děti. Když děti něco potřebují, snažíme se jim to dát. Děti vám dávají mnoho radosti.

Všechny problémy v M.A.S.H. se řeší pomocí humoru. Je to také recept pro život?
To je dobrá otázka. Nemyslím si, že by se každý problém dal vyřešit humorem, ale myslím si, že absence humoru zbůsobuje velké problémy. Není to jenom humor, je to schopnost si hrát. Hravost je podle mě zdrojem tvůrčích řešení a k mnoha vědeckým objevům se dospělo přes hru. Crick a Watson objevili strukturu DNA tím, že si hráli s dětskou hračkou. Lidé, kteří jsou hraví, mohou do hry zatáhnout ostatní lidi, čehož by jste nedosáhli ani argumenty, ani nějakým formálním způsobem. Hravost je mocná síla. Spousta lidí se bojí, že nebudou vypadat seriózně, ale hravost a serióznost spolu souvisí, jdou ruku v ruce. Když tyhle věci splynou, práce láskou a hrou, to je důležité. Myslím si například, že nemůžete být v pořádku, pokud nebudete moci pracovat a milovat, ale to by ještě nebylo úplné, musíte být nejen schopní pracovat a milovat, ale taky hrát si, abyste byli skutečně ve vrcholné formě. Přestože se nedomnívám, že humorem lze vyřešit všechno, myslím si, že můžeme dosáhnout mnohem více, než když budete problémy řešit nějakým ponurým způsobem. Ponurost a vážnost nevedou nikam.

Kdosi o M.A.S.H. napsal, že ve válce a v lásce je dovoleno vše.
Nikdy bych neřekl, že tohle si někdo z M.A.S.H.může odnést. To bych nikdy neuváděl do souvislosti s M.A.S.H. Já bych spíš řekl, že je to svým způsobem naopak, protože v lásce a ve válce se může stát cokoliv, ale neznamená to, že je to dovoleno. Naopak, nedovolují to právě lidé, kteří trpí tím, že se všechny ty věci dějí. Lidé se chovají skutečně špatně ve válce i v lásce a chovají se ještě hůř, když jsou ve válce a ještě zamilovaní. Chovají se někdy politováníhodně, ale takové chování je podle mě základem nejlepšího dramatu. Bez politováníhodného chování by drama neexistovalo. Oidipus zabije svého otce a chór na to reaguje, ale ale ale, tohle se přece nedělá, to je politováníhodné, a to je základ dramatu. Nemyslím si, že by v tom seriálu bylo nějaké poselství. Kdyby tam bylo, nelíbilo by se mi to. V tom smyslu, že bych nechtěl, aby to bylo poučné, nechtěl bych, abychom nabízeli nějaké řešení jako lék. Byl bych radši, kdyby seriál spíš vybízel k zajímavým otázkám. Jedna z takových zajímavých otázek je, když si vezmete všechny ty politováníhodné činy a následné utrpení lidí, jakým způsobem můžete jejich utrpení zmírnit. Ti lidé tam byli jako v tlakovém hrnci a trpěli v důsledku osudu, který byl extrémnější než obyčejný život, ale zároveň v mnoha momentech žili obyčejný život. Musíte žít s ostatními lidmi, někdy si nemůžete vybrat ani okolí, ani svou práci, musíte žít se svou rodinou, tu si také nevybíráte, a i když máte rodinu, kterou jste si vybrali, nedopadne to vždycky tak, jak jste si představovali. Ve skutečném životě se neobjevují tak extrémní situace jako v M.A.S:H., ale potýkáme se se stejnými problémy: jakým způsobem můžete zmírnit utrpení a jak z toho získat něco pozitivního, jak z toho vyjít, abychom udělali krok dopředu?

Každá válka je hrozná, v každé umírají lidé, ale zdá se, jako by toho utrpení bylo dnes více a my byli tím otupělejší. Lze se dnes vyrovnat s hrůzami války stejnými prostředky jako s tou korejskou? Kdybyste psal scénář k současnému M.A.S.H., postupoval byste stejně jako tehdy?
Bylo by to jiné, protože se mění styly, mění se způsob chápání. Celý svět se změnil a lidé vidí svět jinak. Ten způsob zobrazení by se určitě změnil. Uvědomujete si ale, že válka v Koreji byla 20 let před seriálem? Někteří lidé si mysleli, že jsme to dělali jako protest proti vietnamské válce, která probíhala v době seriálu. To jsem si já ale nikdy nemyslel. Mluvili jsme konkrétně o korejské válce a vlastně o válce obecně. Ale průzkum jsme dělali u korejské války, zkoumali jsme okolnosti životů postav, které žily v 50. letech, a nezobrazovali jsme to, co se dělo v desetiletích následujících. Z těchto všech důvodů by ten příběh o válce, kdybychom ho točili teď, musel být odlišný. Lidé se chovají jinak, jejich politické názory jsou jiné, například Frank Burns byl velice konzervativní mccarthista. To už dnes neexistuje. Ale přesto by se tam opakovali některé základní věci, které jsou shodné pro každou válku.

Prý jste nikdy nebyl v Koreji...
Ne, nebyl. Chtěl jsem tam jet, ale nemohl jsem. Ve druhém roce tam jeli producenti a chtěli mě vzít s sebou, ale já jsem nemohl jet, protože jsem měl nějakou práci. Zajímavé bylo, že když tam byli, lidi jim vyprávěli různé příběhy, a oni zjistili, že některé z těch příběhů, které si vymysleli, se skutečně udály.

Sloužil jste v armádě?
Ano, byl jsem jako záložák, ale jenom krátkou dobu, asi šest měsíců.

Nedovedu si vás představit jako vojáka.
Já jsem si to také neuměl představit.

Vstoupil byste dnes do podobného dlouhodobého projektu, jako byl M.A.S.H.? O čem by musel být?
Za prvé si nemyslím, že bych chtěl dělat dlouhý seriál, mohl by trvat maximálně rok. A za druhé, musel bych v něm mít příležitost ukázat postavy jako skutečné lidi, nikoliv povrchní postavy jako v nějakém komickém výstupu, což je případ většiny televizních komedií. Na tématu by mi tak moc nezáleželo. Mě vlastně ani tak moc nezajímá téma, jako mě zajímá spíš možnost vytvořit nějaký divadelní prožitek, který by působil přesvědčivě. Myslím tím, že bychom mohli hrát třeba šváby a já bych z toho měl stejnou radost, pokud bych věřil, že to jsou skuteční švábi. A to myslím naprosto vážně. Já nestojím o projekt, který by vysvětloval západní civilizaci - jednak si myslím, že to není možné, a pak mě baví zatahovat jiné lidi do prožitku, který pro ně něco znamená bez ohledu na téma. V důsledku toho se lidem zdá, že některé filmy, které jsem napsal, nemají dost důležitý námět, protože byly třeba o manželství, o vztahu mezi otcem a dcerou. Někteří lidé jsou toho názoru, že pokud film nepojednává třeba o pádu nějaké říše, není o ničem. Já si zase myslím, že není o ničem, pokud bez ohledu na námět, není přesvědčivý.

Řekl jste, že většina amerických seriálů, televizních komedií je špatná. Sledujete vůbec některý, zaujal vás některý výrazněji?
Každý rok se objevuje několik pořadů, které jsou udělány dobře, dělali je profesionálové a vynaložili na ně velké úsilí. Myslel jsem tu většinu, která je na můj vkus příliš povrchní. Teď třeba běží program, který se jmenuje Seinfeld a který rád sleduju. Jedna z věcí, která odlišuje M.A.S.H. od jiných amerických televizních seriálů, je to, že M.A.S.H. je vizuálně zajímavý. Vykreslil obraz světa, který jsme předtím nikdy neviděli - vojenský tábor v Asii. Většina televizních komedií se odehrává v obývacím pokoji, kde máte pohovku, konferenční stolek, tímto směrem je kuchyň, tímto směrem je hlavní vchod a za vámi je schodiště, které vede k ložnicím. Takhle vypadá scéna téměř každého televizního filmu. Někteří jsou ovšem velmi kreativní, neboť umístí kuchyň na druhou stranu a hlavní vchod také jinam, ale stále zachovávají pohovku, konferenční stolek a schodiště. Další typickou scénou je kancelář, kde máme několik stolů, několik židlí. U toho stolu lidé stojí a vykládají vtipy, a pak přejdou ke dveřím, kde opět vykládají vtipy. To ovšem vizuálně není příliš zajímavé, nezavede vás to do světa, který jste nikdy předtím neviděli. To byla velká výhoda M.A.S.H., protože M.A.S.H. vás tam zavedl; v tom měl určitý jedinečný charakter.

Kdyby ale M.A.S.H. nebyl o něčem více než o válce, za jedenáct let by se i asijský tábor okoukal.
My jsme dělali spoustu dalších věcí. Někdy hlavní herci působili jako komparz v pozadí a zase naopak, komparzisti vystoupili dopředu a zahráli scénu a někdy se stávali nositeli příběhu. Příběh tím získal další rozměr. To je ovšem velký rozdíl oproti tomu, když stojíte před oponou a vyprávíte vtipy. My se snažíme spíš o hraní, spíš o film, o hlubší strukturu. Nemluvím pouze o scéně, ale mluvím o mnoha různých elementech, které tvoří dohromady tapisérii a které jsou schopny si udržet váš zájem lépe než programy, které jsou plytčí. Spoustě diváků to ale takhle vyhovuje, mnoho lidí se nechce dívat na složité věci, protože se nechce dovídat nic o životě, chce na skutečný život zapomenout. Proto mě zaráží, že M.A.S.H., který občas zkoumal některé věci složitým způsobem, měl takové štěstí. Říkám si proto, že chcete-li být populární, nemusíte se tvářit hloupě. Některé části našeho seriálu, především na začátku, byly povrchní a nevěrohodné, a to proto, že je psali lidé vycvičení v psaní pro televizi právě tím hloupým způsobem. Nevěřili, že by diváctvo sneslo něco věrohodnějšího, náročnějšího. Ale jedna z věcí, které jsme ukázali nejen my, ale i další kvalitní pořady, je ta, že se nemusíte obracet k nejpošetilejším divákům v publiku, abyste si získali divácké masy, ale můžete se naopak obracet k nejlepší části publika. A když budete mít štěstí a budete usilovně pracovat - a potřebovat budete jak štěstí, tak i tvrdou práci - můžete přilákat ke sledování spousty diváků.

V současnosti věnujete hodně času tvorbě vědeckých magazínů, připravujete populární portréty vědců. Co vás na této práci láká?
Strašně rád čtu o vědě. Když se mě producenti ptali, jestli bych o tento pořad měl zájem, asi si to spíš představovali tak, že budu číst text. Já jsem jim na to řekl, že zájem budu mít pouze tehdy, budu-li moci vést interview s vědci, protože tím bych měl příležitost je vidět a promluvit s nimi a něco se od nich naučit. Bylo to pro mě nesmírně zajímavé, protože jsme tím zprostředkovali publiku seznámení s vědci a mohli jsme jim představit vědce jako zcela lidské bytosti, nikoliv jako hrůzu nahánějící tvory sídlící na Olympu. Vědci jsou skuteční lidé, s kterými je zábava, dokážu je rozesmát, vidíte, že jsou jako ostatní lidé, mají své ambice, dělají chyby. Myslím si, že je to pro diváky důležité, především pro mladé lidi, kteří jsi mohou říct: "Proč bych taky já nemohl být vědcem?" Dělám to tedy proto, že mě to zajímá. jedna z fajn věcí na M.A.S.H. je ta, že nyní můžu dělat věci, které mě baví. Ten film, který jsme teď předváděli v Karlových Varech a který se jmenuje Flirting with Disaster, je nevelký americký snímek, natočený za málo peněz, ve kterém hraju jen malou roli. Vzal jsem ji proto, že jsem si myslel, že mě to bude bavit, a chtěl jsem také pomoct mladému režisérovi a scénáristovi tohoto filmu, který je nesmírně talentovaný a podle mě má před sebou velkou kariéru. Mnoho z nás na tom filmu pracovalo, protože jsme se na tom chtěli podílet - byl tam např. George Segal a ještě několik velmi talentovaných mladších herců. Dělali jsem ten film, protože jsme ho vyloženě chtěli dělat, a ten film je báječný. Je skvělé, když když se lidi dají dohromady, aby natočili film, protože v ten film věří, a když to pak takhle fantasticky dopadne. Je to úžasný pocit, protože to neděláte proto, abyste nakrmili tu komerční mašinérii, ale děláme to proto, abyste uspokojili cosi uvnitř vás samých, a děláte to pro zábavu, pro hraní. Je to prostě fantastické. Byl bych hrozně rád, kdyby tady někdo ten film objednal; zajímalo by mě, co si o tom Češi budou myslet, protože si myslím, že by se jim mohl líbit.

Pomáháte novým talentům taky proto, že vy sám jste měl těžké začátky?
Možná že ano, nevím, nikdy jsem si to takhle nespojoval, ale vím, jak je těžké pro talentované lidi, obzvláště když jsou originální, dostat se někam dopředu. Lidi, kteří řídí show business, po vás chtějí, abyste dělali přesně to, co předtím, nechtějí po vás, abyste byli příliš originální, a proto ti, kdo jsou originální, to mají těžké, protože dělají věci, které nejsou známé. Když se tedy setkám s někým originálním, chci mu pomoct a chci se do té práce sám zapojit. Je to totiž vzrušující, je vzrušující hrát ve filmu Woody Allena, protože on skutečně je originální. A je to taky inspirace.

Býváte s Woody Allenem srovnáván a v Karlových Varech jste řekl, že by pro vás byla pocta, kdybyste byl po něm brán jako druhý, Stejně jako on hrajete, režírujete, píšete scénáře, ale pokud vím, nenapsal jste dosud žádnou knížku. Chystáte se k tomu?
Ne. Možná, že jednou nějakou napíšu, protože píšu hrozně rád. On napsal ty skvělé komické eseje, které jsou úplně fantastické. Řekl bych, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co kdy napsal. Tyhle eseje mám opravdu moc rád. Já sám zatím žádné takové plány nemám.

Přenesl jste do postavy otce Hawkeyeho něco ze svého vlastního otce?
Do Piercova otce? Ne, ale můj skutečný otec je herec a hrál ve dvou epizodách M.A.S.H. Nejdřív jako lékař, který měl problémy s pitím (epizoda z třetí sezóny - Poradce (The Consultant, scénář Larry Gelbart a Robert Klane, režie Gene Reynolds) - pozn. Hawkeye), ale ta postava nebyla příliš zřetelná. Proto jsem napsal další epizodu, ve které jsem chtěl přesvědčivě ukázat, kdo to je, snažil jsem se ho lépe pochopit, a přitom jsem použil rysy svého vlastního otce, z kterých si pak dělala legraci celá naše rodina. Otec byl moc hodný, jenom někdy trochu panovačný - říkal všem, co a jak mají dělat, a naše rodina si z něj kvůli tomu utahovala. Tu postavu jsem tedy podle něj napsal a otec se zachoval velice velkoryse. Bylo to úžasné, že tu postavu zahrál a nechal svého syna, aby si z něj dělal legraci. Použil jsem přitom na závěr epizody jeho nápad, takový kouzelný žertík. V ní se totiž tihle dva nesnášeli a neustále spolu bojovali. Pak se octli mimo tábor, kde je ostřelovači zranili a oni přesto museli operovat. On měl poraněnou pravou paži a já levou. A to právě byla jeho představa: jeden z doktorů bude fungovat jako pravá ruka a druhý jako levá. To se mi moc líbilo, i když se ten nápad opíral spíš o mechanické prostředky. Byla legrace to točit i kvůli tomu, že ty postavy hrál skutečný otec a syn. Spatřoval jsem v tom obraz jakéhosi sjednocení, ke kterému nakonec otec se synem musí dospět, aby svůj čas nepromrhali. A jakkoliv se můžete lišit ve svých názorech na život, nakonec se ukáže, že je to dobrý nápad, když jeden z vás bude tou pravou a druhý levou rukou. Třeba i jen na malou chvíli, po které se vrátíte ke svým vlastním životům. (Epizoda z osmé sezóny - Podej pomocnou ruku (Lend a Hand, scénář a režie Alan Alda) - pozn. Hawkeye)

I když to popíráte, myslím, že M.A.S.H. nese poselství přinejmenším v tom, že si přejeme chovat se k ostatním tak, jako se Pierce chová k otci.
To je zajímavý postřeh, protože toho otce tam nikdy nevidíte. Připadá mi proto pozoruhodné, že máte o vztahu mezi otcem a synem tak výraznou představu. Já jsem mu buď psal, nebo jsem s ním mluvil po telefonu nebo mu nahrával vzkaz na magnetofon. Funguje tam téměř jako taková imaginární postava, a je tudíž zajímavé, že na vás tak silně působí.

Totéž zřejmě platí o tom, jak vysoko Pierce staví hodnotu přátelství. Zažil jste v životě tak silný přátelský vztah, jako má Pierce k B.J. nebo k Traperovi?
Ano, přátelství pro mě hodně znamená a často jsem o něm přemýšlel. Film Four Seasons, o kterém jsem se již zmínil, je o přátelství a o potížích, které přátelství přináší. Tento film asi proniká do problémů přátelství opatrněji než M.A.S.H. Je to příběh tří manželských párů, které jsou velice dobrými přáteli, jezdí spolu i na dovolenou. Vidíte je v průběhu celého roku: nejdřív na jaře, kdy si vyjedou na víkend, potom v létě, kdy se společně plaví na plachetnici, pak na podzim, kdy jedou navštívit své děti na vysokou školu, a nakonec v zimě na lyžařském zájezdu. Sledujete je v průběhu čtyř ročních období a vidíte, jak se postupně vyrovnávají i s ročními obdobími v přátelství. Vlastně až potom jsem si uvědomil, co jsem to napsal: že přátelství vzniká na jaře, kdy je všechno nádherné, kdy se každý chová co nejlépe a kdy přátelství jsou velkolepá. Pak, jak utíká léto, začínáme v ostrém světle letního slunce vidět lidi trochu zřetelněji. Na podzim se začínají hroutit iluze a v zimě se rozhoduje, jestli chcete být dál k těmto lidem uvázáni a musíte je brát takové, jací jsou. Nemůžete se vrátit zpátky. Bohužel právě teď, když vidíte, jací jsou, je musíte přijmout. Oni už nikdy nebudou jako na jeře, budou takoví, jací skutečně jsou. A nejhorší na tom je, že si uvědomujete, že i oni vás musí brát takové, jací jste, nikoliv takové, jakými byste si přáli být nebo za jaké se považujete.



Poslední změna stránky: 02.01.2009 ve 17:27